Vytáčení medu

Tradiční slovinskou snídaní je chléb s máslem a medem. Med si dáváme i do čaje, jíme ho, když jsme nachlazení, a sladíme jím nejrůznější moučníky. Stal se pro nás tak samozřejmým, že se už ani nezamýšlíme, odkud se vlastně bere. Neuvědomujeme si, že jedna včelka pracuje celý svůj život, aby vyprodukovala 1/12 lžičky medu. Na celou sklenici by musela navštívit přibližně 4 miliony květů a nalétat vzdálenost rovnající se čtyřnásobku délky rovníku. Mezi včelkou, která navštíví květ, a medem, který si namažeme na chleba, je ale ještě několik kroků.

Včela na květu nasbírá nektar a uloží ho do medného váčku – zvláštního vaku, který má před žaludkem. Pak odletí zpět do úlu a obsah váčku vyprázdní do buňky plástu. Když je buňka plná, včely ji zavíčkují včelím voskem. Potom se shromáždí na plástech a mávají křídly, aby vytvořily proudění vzduchu a dostatečně vysokou teplotu. Díky tomu se z medu odpaří co nejvíce vody a med dozraje. Když jsou plásty plné, včelař je vyjme z úlu a speciální odvíčkovací vidličkou z nich sejme vosk, kterým včely buňky uzavřely. Plásty pak vloží do medometu, který je roztočí, takže med z nich vyteče přes sítko do nádoby. Vyprázdněné plásty se vrátí zpět do úlu.

Někteří lidé si mylně myslí, že vytáčením medu včelám škodíme, protože jim bereme potravu, na kterou tvrdě dřely. Pravdou je, že při přebytku medu jsou včelstva až příliš silná. Vychovají si proto další matku a z jednoho silného včelstva vzniknou dvě slabá. Jedno zůstane v úlu, druhé s novou matkou odletí hledat nový domov (tomu se říká rojení). Takové roje obvykle skončí v lese, kde kvůli těžkým podmínkám a nedostatečné ochraně před počasím často nepřežijí. Proto je důležité včelám přebytečný med odebrat – na konci sezóny se jim ho však v úlech vždy nechá dost, aby měly zásobu potravy na zimu.

Když je práce hotová, med stočíme do sklenic, osladíme si jím život, podpoříme své zdraví a použijeme ho v medové kosmetice.